Logopedické cvičení

Pohádka o modrém balonku

Do jedné malé vesničky přijely jednoho krásného letního dne kolotoče. „Co na takových kolotočích bývá? Co tam můžeme vidět?“ (děti odpovídají a zároveň některé kolotoče ukazujeme. Houpačka – houpeme se na zádech, rukama se chytíme pod koleny, řetízkový kolotoč – dvojice se chytnou za ruce a několikrát se otočí, horská dráha – uděláme hada a jedeme po třídě, v dřepu, ve stoje, nahoru, dolů, atd.)

A kromě těchto kolotočů tam byla také veliká střelnice. (Zeptáme se, jestli všechny děti ví, co je to střelnice.) A v takové střelnici se dá vyhrát spousta zajímavých věcí. Třeba růžičky – ukazujeme, jak čicháme k růžičce (zkusíme se nadechnout jenom nosem, mít pusinku zavřenou a při výdechu zase používat jen pusinku), pak si můžeme vystřelit také lízátko – všichni lížeme lízátko, nebo bonbon – kdo umí, zkouší střídavě nadouvat jednu a druhou tvář, jakoby cumlal bonbon. Někdo si také vystřelí třeba autíčko – vrčíme, snažíme se co nejvíce rozvibrovat rty.

Blízko kolotočů byl ale také jeden pán, který prodával balónky. Malé, velké, kulaté, šišaté, jaké kdo chtěl. Jeden balonek byl obzvlášť pěkný. Měl krásnou modrou barvu a byl pěkně kulatý. Také si s ním dal pán práci, aby ho pořádně nafouknul, zkusíme si to taky – všichni se snažíme pořádně foukat (dbáme na to, aby děti pěkně špulily rty). Když už se zdál pánovi dostatečně nafouknutý, zavázal ho provázkem, aby vzduch neunikl a připevnil ho k ostatním balonkům. Modrý balonek se pohupoval ve větru a byl hrdý na to, že je takový pěkně kulaťoučký a že si ho všichni prohlíží. Nemohl se dočkat, až si ho některé dítě koupí. Bál se, aby ho některý z větších balonků nezakryl a tak se snažil dostat se výš a výš a ještě se trošku nafouknout – pomalu nadouváme tváře, co nejvíc to jde, přitom si stoupáme a zvedáme ruce. Jenže, co se nestalo – jak se tak ten modrý balonek snažil dostat co nejvýš a být co největší a nejkulatější – najednou se přefouknul – a prasknul! – všichni se syčením vypustíme vzduch z tvářiček a sedneme/lehneme si zpět na zem.

Z krásného modrého balonku tak zbyl jen kousek modré gumy, který teď smutně ležel na zemi.

Ptáme se dětí, co si o tom myslí, když se snaží být někdo co největší a nejkrásnější, aby byl hodně vidět, jako ten modrý balonek v pohádce…

Modrému balonku bylo líto, že byl tak pyšný, a bylo mu smutno. Mrzelo ho, že teď už nikomu nemůže dělat radost. Kousku modré gumy si ale všimla holčička, sebrala ji, a když ji doma pořádně umyla, udělala ze zbytku balonku krásnou bublinu. Balonek byl nakonec šťastný a vůbec mu nevadilo, že není největší.